Válečná sekera zakopána! Vladimir 518 a Hugo Toxxx se usmířili!
Velká věc se udála na tuzemské rapové scéně. Jsou to tři roky co, v té době nejsilnější tuzemský rapový label Bigg Boss, zažil zemětřesení. Ten začal odchodem HUGO TOXXXE, následovaný jeho diss trackem Nikdys nebyl na člena PSH Mika Trafika. Následně odešli z labelu ještě James Cole, LA4 a DJ DOEMIXXX. PSH HUGO TOXXXovi odpověděli svým diss trackem Ticho, kterému předcházela ještě rozporuplná návštěva zbylých členů BIGG BOSS u HUGO TOXXXE doma. Dlouho to vypadalo, že hlavní protagonisty Hugo Toxxxe a Vladimira 518, tedy šéfa Bigg Bossu už nikdy nic nedá dohromady a nyní je vše jinak, oba se usmířili a jako důkaz zveřejnil Vladimir 518 na svém instagramu společnou fotografii s textem: „Jo, tahle fotka je aktuální a reálná. Občas je lepší příkopy spíš překonávat, než dál prohlubovat.“ A jak jejich usmíření vlastně vzniklo? Stojí za ním autor fotky Tomáš Třeštík: ten k tomu prozradil:
„Projekt Konflikt“
To téma mám v hlavě už nějakou dobu. Že konflikty vznikají a jsou všude kolem vím. Pár z nich se mě osobně týká, některé z nich mě trápí, jiné prostě pozoruju zcela nezaujatě s určitou dávkou zlomyslného voayerismu. Že se jim asi nejde uplně vyhnout chápu. Je ale možný dělat něco pro to, aby se konflikty řešily? Aby neporozumění spíš ubejvalo, než přibejvalo? Sednul jsem si a vypsal na papír dvojice, o kterých vím, že nějakou formou konfliktu prošli. Vynechal jsem partnerské spory, těch jsou mraky, zajímalo mě čistě pracovní a profesní neporozumění, ideová nepochopení a názorové rozkoly. Přednost jsem dával „mediálně sledovaným“ sporům. V tuhle chvíli mám asi dvanáct rozhádanejch párů. Pak jsem si vybral první dvojici – Vladimíra 518 a Hugo Toxxe. Oba dva osobně znám a měl jsem k nim nejblíž. Na konci léta 2017 se kluci rozštěkali, Toxx odešel z labelu Bigg Bossu, Vladimíra to nasralo, evidentně to mezi nima už nějakou dobu předtím jiskřilo a tímhle to prostě bouchlo. Diss track, pořvávání pod oknem, jeden krok vedle za druhým. Vyvrcholilo to slušným mediálním shitstormem, kterej myslím přerostl hranice společné sociální bubliny a kterej z mého pohledu neměl vítěze, jen dva poražený. Od té doby se kluci nepotkali, nemluvili spolu. Z velmi dobrejch kámošů uplně na nulu. Vzal jsem telefon a oběma zavolal, že bych si je rád po těch třech letech spolu vyfotil. Prostě normální dvojportrét. Oba z toho byli dost zaražení, oba si vzali chvíli na rozmyšlenou a oba pak odpověděli víceméně stejně: ok, jdem do toho, ale především proto, abychom si po focení vzájemně a v klidu promluvili. Vlastně mě to překvapilo. Dohodl jsem termín, kluci přišli, oba včas. Vláďa o chvíli dřív, Honza o chvíli později, ale včas. Podali si trošku s ostychem ruku. Měl jsem ve studiu připravenej bílej stůl s jednou kostkou na sezení, to, jak se s tím kluci poperou byla součást projektu, bylo zajímavé to pozorovat. Na chvíli jsme pak přinesl i druhou kostku, ale nakonec mi přišla nejlepší kompozice kdy Vláďa stojí o přený o stůl a Honza sedí. Focení bylo rychlé, pět minut, maximálně deset. Bylo cítit dost velký napětí, kluci toho moc nenapovídali.
